Zvrácení klimatických změn na pořadu dne
Prohlubující se klimatická krize vede v posledních letech k přijímání úmluv, strategií a opatření, které mají za úkol snížit negativní dopady, jež má lidská činnost na naši planetu a adaptovat se na ty změny, které již nelze zvrátit. V evropském kontextu tyto snahy zastřešuje hojně kvitovaná Zelená dohoda pro Evropu, tzv. Green Deal, která zavazuje státy Evropské unie ke snaze o uhlíkovou neutralitu do roku 2050. Její součástí je i cíl snížit emise skleníkových plynů, vyprodukovaných ve státech EU do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990. Dosažení těchto cílů jednotlivými státy, potažmo městy, je řízeno jejich vlastními mitigačními a adaptačními strategiemi. Jaké projekty ve velkých evropských městech konkrétně vznikají?
Ve světle zhoršujících se klimatických podmínek a uvědomění si negativ konzumního způsobu života se velká města snaží o změnu svého fungování a chování svých obyvatel směrem k udržitelnosti. Výjimkou není ani hlavní město Praha, která si ve svém Klimatickém plánu do roku 2030 stanovila hned několik oblastí, v nichž se snaží o pozitivní změny. Podobně, jako je tomu u ostatních měst, se jedná o změny v energetice, dopravě nebo stavitelství, přechod na cirkulární ekonomiku či důraz na problematiku tzv. modrozelené infrastruktury.
Milán
Hlavní město Lombardie na severu Itálie je domovem nejen pro tři miliony obyvatel, ale také pro dvě rezidenční věže v centru města, které jsou kompletně pokryty zelení. Tyto dvě „zalesněné“ budovy nesoucí název „Bosco Verticale“ – tedy vertikální les – poskytují útočiště tolika stromům, kolik byste našli v jednom hektaru lesa. Ačkoliv půdorys budov zabírá jen 1 900 m², zelená plocha, která je na vertikálních zahradách vysazena, je velká 20 000 m². Zeleň na těchto stavbách tak ročně vyprodukuje 19 tun kyslíku a pohltí 20 tun oxidu uhličitého.
Tyto stavby byly předzvěstí současných mitigačních a adaptačních opatření, v jejichž rámci se Milán mimo jiné rozhodl do roku 2030 vysadit 3 miliony stromů – jeden za každého obyvatele. Stromy nejenže čistí vzduch, pohlcují emise, které se ve městě tvoří a napomáhají biodiverzitě, ale také ochlazují prostředí, v němž se za horkých dní bez přítomnosti zeleně tvoří tzv. „tepelné ostrovy“ rozpálených silnic a budov. Pro tento ambiciózní plán se navíc město spojilo s Polytechnickou univerzitou v Miláně, která aktivně pracuje na určení nejlepší skladby druhů stromů a nejlepších míst pro jejich umístění, aby byl jejich potenciál využit naplno.
Milán také proměnil velkou část svých veřejných prostranství v pěší a cyklistické zóny, snížil plýtvání jídlem o polovinu a do roku 2030 plánuje mít plně elektrifikovanou městskou dopravu. Je tak jediným italským městem a zároveň jedním z 54 měst, které jdou stále po cestě, která byla vytyčena Pařížskou dohodou o změně klimatu z roku 2015.
Barcelona
Španělská Barcelona představila světu svůj koncept tzv. superbloků už v 90. letech minulého století. Jedná se o bloky obytných domů, fungujících jako jeden celek o velikosti 400 x 400 m, v jehož rámci silnice slouží téměř výhradně pěším nebo rekreačním cyklistům. V ulicích mezi jednotlivými bloky je s výjimkami zakázáno užívat motorová vozidla a rychlost, kterou se zde můžete pohybovat, činí 10 km/h. Ulice jsou plné zeleně a přispívají ke kvalitě životního prostředí i života místních obyvatel. Počet zelených ploch ve městě tak vzrostl až o 10 %. S přibývajícími superbloky se snižuje počet cest soukromými motorovými vozidly, přičemž si Barcelona vytyčila ambiciózní cíl, aby se v jejím rámci do roku 2024 uskutečnilo 82 % všech cest pěšky, na kole nebo městskou hromadnou dopravou. Z původně pár individuálních případů těchto komunitních oblastí se v posledních letech stal trend a Barcelona plánuje na svém území zavedení přes 500 superbloků, což odpovídá rozloze sedmi set fotbalových hřišť.
V následujících letech má také ve městě přibýt 32 km čistě pěších ulic, síť cest pro cyklisty se má zvýšit o 40 % a autobusová doprava bude posílena silničními proudy se zvýšeným maximem rychlosti 67 km/h, díky čemuž se bude možné dostat z jedné strany města na druhou za zhruba 35 minut.
Londýn
Nízkoemisní zóna byla v Londýně poprvé představena v roce 2008. Jednalo se o oblast v centru města, která povolovala vjezd aut s vysokými emisemi pouze za poplatek. S neustupujícími klimatickými změnami ale i s přibývajícími obyvateli (a tedy i vozidly v provozu) přibyla potřeba ráznější akce, kdy došlo k revizi této zóny. Před třemi lety místo ní začala fungovat tzv. ultra nízkoemisní zóna (ULEZ) – ta je oproti své předchůdkyni rozsáhlejší, přísnější a funguje 24 hodin denně, 365 dní v roce.
Přísná pravidla, která zóna nastavuje, ukládají všem, jejichž vozidlo nesplňuje evropské standardy, zaplatit denní poplatek 12,5 liber (přičemž autobusy či kamióny, které nesplňují požadavky, platí 100 liber/den). Vozidel, která objem povolených emisí přesahují, je přitom v Londýně nemálo. Jen za první čtyři měsíce svého fungování ULEZ zařídila zásadní redukci vozů nesplňujících emisní podmínky v centru města o 39 tisíc vozidel denně, tedy pokles o 63 %. Ve stejném období to znamenalo i 20% snížení celkových emisí, které se v centru Londýna vyprodukovaly.
Od zavedení tzv. ULEZ zóny došlo k jejímu několikerému rozšíření. Nejenže jde o způsob, jakým se město snaží přispět k boji s klimatickou změnou, ale zároveň tím bojuje se špatnou kvalitou ovzduší, se kterou se obyvatelé tradičně potýkají. Tento ambiciózní krok inspiroval i mnohá další města, která po vzoru Londýna postupně začínají zavádět podobné zóny.
Ačkoliv se tedy většina měst vydává podobnými cestami, které povětšinou spočívají v postupné změně chování, najdeme mezi nimi i osobité projekty, které mohou sloužit jako inspirace dalším, kteří ji tváří v tvář klimatické změně hledají.
Kontakt a celý článek naleznete na webu (http://www.moda.cz/feed/rss) zde.